KAIZEN  Sarah Harvey

Na základě přečtení téhle knížky jsem si uvědomila, proč nemám moc ráda motivační knihy a co konkrétně mi na nich vadí. Cítím v nich propojení se světem korporátních společností, sebezdokonalování je tu cestou ke zvyšování výkonnosti. Docela dlouho jsem pracovala ve velké mezinárodní softwarové firmě, takže vím, o čem mluvím. Dotazníky týkající se osobního rozvoje, mých slabých a silných stránek, krátko-, středně a dlouhodobých cílů, jejich pravidelné vyhodnocování s nadřízenými, povinné víkendové teambuildingové akce…  Tyhle věci nejspíš v některých společnostech a pro některé lidi fungují, mně je ale plánování vlastního života dost proti mysli. Ne, že bych si myslela, že osud máme jasně nalinkovaný a nemá smysl se mu vzpírat, ale mockrát jsem si ověřila, že prostě není dobré příliš tlačit na pilu. Že je dobré být připravený, a ty správné věci se pak často přihodí samy od sebe.

Ona tedy i metoda kaizen je primárně určená pro oblast řízení podniků (její heslo na wiki vypadá dost hrozivě), jsou jí připisovány zásluhy na růstu japonské ekonomiky ve druhé polovině 20. století a její výkladní skříní je firma Toyota; základní princip kaizen, tedy kontinuální zlepšování prostřednictvím nenápadných změn v každodenním životě, se ale dá aplikovat i v jiných sférách. Kaizen se prý často používá při tréninku bojových umění, a údajně stojí i za ohromným úspěchem britského cyklistického týmu na olympiádě v roce 2008. Odborníci na aplikaci metody kaizen tvrdí, že každý člověk má instinktivní touhu se zlepšovat, ovšem změny k lepšímu v jejím duchu mohou být tak nepatrné, že je téměř nemožné to vzdát. Riziko ráznějších změn naopak spočívá v tom, že většinou dlouho nevydrží.

Autorka téhle knížky strávila v Japonsku půl roku, a tamní přístup k životu ji silně ovlivnil. V přímém přenosu sledovala, jaký důraz se v japonském všednodenním životě klade na nepatrné detaily a postupné změny, neboli jak principy filozofie kaizen životem tamních lidí přirozeně prostupují. V knížce Kaizen, kterou napsala po svém návratu do Anglie, se snaží čtenářům tohle všechno zprostředkovat, a povedlo se jí vytvořit nikoliv další z nesčetných sebezdokonalujících příruček, ale knížku s úžasně uklidňující atmosférou, z níž si pár tipů na malá životní zlepšení, která ale nakonec mohou přinést velké výsledky, může odnést každý. 

Kniha postupně rozebírá šest aspektů života, v nichž by člověk mohl chtít dosáhnout nějaké změny – Zdraví, Práce, Peníze, Domov, Vztahy a Návyky & výzvy. I tady se sice předpokládá, že se zamyslíme nad tím, jak náš život vypadá právě teď a kde by bylo nejlepší začít s postupným vylepšováním, ale celé to působí velmi nenásilně. Malé krůčky, které, když se osvědčí, mohou být začátkem velkých změn. Když se nad tím zamýšlím, tak hlavní důraz je tu kladen na to, jak se člověk cítí, nikoliv na to, jak skvělý výkon může podávat. Často je zmiňována všímavost, což rozhodně není kvalita, kterou by u svých podřízených ocenil na výkon orientovaný manažer. I v kapitole týkající se práce je hlavním tématem snaha o to, cítit se v zaměstnání co nejlíp, nikoliv jaké metody a postupy používat, aby člověk byl co nejvýkonnější. Celý text je navíc doplněn klid a pohodu evokujícími fotkami v tlumených teplých barvách, a knížka má i sympatický malý formát. Doporučuju přečíst, zamyslet se, inspirovat se jedním či dvěma tipy (já jsem si pro začátek vybrala plné soustředění na první tři doušky mojí každodenní dopolední kávy), vyzkoušet, jestli zrovna na vás budou fungovat, a pak malými krůčky postupovat dál.

Knihu vydalo nakladatelství ANAG na podzim 2020